Vyšší odborná škola informačních služeb, Pacovská 350/4, 140 00, Praha 4

Právo povinného výtisku

(seminární práce)

červen 2000 Alena Mejstříková K3A

OBSAH:

Úvod
Povinný výtisk neperiodické literatury

Povinný výtisk v Českých zemích
Různé pojímání práva povinného výtisku v některých dalších zemích
Mezinárodní instituce a povinný výtisk
Povinný výtisk periodik
Tiskový zákon 46/2000 Sb.
Závěr
Použité zdroje

Úvod

Povinnost ohlašovat a odevzdávat vydané dokumenty je stará již několik set let. 1. ohlašovací povinnost byla uzákoněna v roce 1537 ve Francii. Následovalo Německo a Anglie. Smyslem povinného výtisku, jak je dnes v převážné většině chápán, je především uchování národního kulturního dědictví a podpora svobodného přístupu k informacím. Slouží také zajišťování co nejširší dostupnosti publikovaných informací, jako podklad pro tvorbu národních bibliografií, pro ochranu autorských práv, k zajištění dokumentů pro výměnu aj. Lze říci, že k dosažení uvedených funkcí by měl být záběr povinného výtisku co nejširší.

Dnes je právo povinného výtisku (p.v.) většinou vládním ustanovením, které určitým způsobem zabezpečuje ukládání určitého počtu exemplářů většiny publikací vydaných na určitém území popř. daným státem v určených knihovnách či jiných institucích. Obvykle existují samostatné právní úpravy pro odevzdávání p.v. periodických a neperiodických publikací.

Povinný výtisk neperiodické literatury

Povinný výtisk v Českých zemích

Historický vývoj práva povinného výtisku v Českých zemích
Právo povinného výtisku bylo v Českých zemích do roku 1935 odděleno pro území Čech a pro území Moravy (+ Slezska). Pražská Universitní knihovna, jako první knihovna v habsburské monarchii, si zásluhou tehdejšího bibliotekáře Karla Rafaela Ungara a počínaje rokem 1781 vymohla právo p.v. z území Čech. Od roku 1782 sem tedy nejdríve jen prazští tiskari a od roku 1807 pak všichni tiskari z území Čech odevzdávali knihovne p.v. kazdé tištené knihy.

Na Moravě se tohoto práva dočkala knihovna v Olomouci - Univerzitní knihovna, v určitých obdobích nazývaná Studijní knihovna, dnes SVK Olomouc. V roce 1791 podal tehdejší správce knihovny Josef A. Karmášek návrh, aby olomoucká knihovna mela stejné právo z území Moravy, jako pražská Universitní knihovna. K realizaci však došlo az v roce 1807. Od tohoto roku až do roku 1935 dostávala olomoucká knihovna jeden výtisk všech tiskovin vytištených na Moravě, a v určitých obdobích i výtisky ze Slezska. Díky tomuto opatření je ve fondu Státní vědecké knihovny nejbohatší sbírka moravik v ČR.

V roce 1811 byl zákon dále upraven rozšírením práva p.v. na hudebniny a mapy.

Na počátku 20. století, po vzniku samostatné republiky, se České země mohly konečně odpoutat z područí německy mluvících národů a proto i tvorba prvních knihovnických zákonů a s nimi souvisejících úprav p.v. si brala za vzor a vycházela především z modernějších angloamerických pravidel.

V roce 1935 bylo po velkém úsilí tehdejších knihovníku vydáno vládní nařízení o povinných výtiscích, které nahradilo starý rakouský zákon o tisku a provizória z pocátku republiky - v prvním knihovnickém zákoně z roku 1919. Právo p.v. je v roce 1935 řešeno jako úsporné opatření a je přiznáno Národní a univerzitní knihovně, knihovně Národního shromáždění a knihovně tiskového odboru předsednictva ministerské rady. Některé další knihovny měly právo částečného p.v. Národní knihovně je na tomto základě stanovena povinnost archivovat veškerou československou tištenou produkci a zpracovávat zároveň Českou národní bibliografii. Vyvrcholila tak snaha vzniklá po roce 1918 založit československou národní knihovnu, která by uchovávala vše co se nejak - původem nebo obsahem týká Československé republiky. Národní knihovna byla nakonec zásluhou J. Tobolky založena jako konzervační oddelení Veřejné a univerzitní knihovny - nyní přejmenované na Národní a univerzitní knihovnu.

Další zákonné úpravy vyšly v letech 1947 a 1964 (Zákon o povinných a pracovních výtiscích). V roce 1947 bylo stanoveno 17 knihoven, kterým se měl posílat jeden výtisk všech publikací vydaných na území Československé republiky. V této dobe byl p.v. chápán především jako akviziční zdroj, coz však je neúplné pochopení jeho významu. Například akvizice ve státních vědeckých knihovnách vlastně znamenala vetšinou pouze příjem povinných výtisků.

Další zákon byl vydán v roce 1991, kdy bylo potřeba v novém ovzduší upravit předpisy z doby předlistopadové. Byl vydán zákon ČNR o neperiodických publikacích 106/1991 Sb. a zákon 281/1991 Sb, kterým se zákon 106 měnil a doplnil.

Roku 1993 po rozdělení republik fakticky zaniká povinnost slovenských vydavatelů odevzdávat produkci českým institucím.

Právní předpisy platné dnes
Konečný řád do odevzdávání publikací povinného výtisku přinesl zákon č. 37/1995 Sb. o neperiodických publikacích a na něj navazující vyhláška c. 252/1995 Sb. Oba předpisy nabyly účinnosti 1. ledna 1996.

Byly vydány již tři roky po zavedení zákona z roku 1991. Ukázalo se totiž, ze některé zde zakotvené povinnosti a zásady jsou zastaralé, nadbytečné ci nefunkční, že je potřeba některé instituty přepracovat. Tak byla zrušena původní povinnost vydavatelů ohlašovat svou činnost na ministerstvu kultury a s tím související vedení evidence vydavatelů ministerstvem. Především bylo ale změněno právo p.v. Hlavní změny se týkají počtu příjemců p.v. - z původního počtu 17 knihoven a dalších institucí jich je dnes 5 (viz výše).

Zákon č. 37/1995 Sb.
Současný zákon přikazuje vydavatelům bezplatně, na svůj náklad do 30 dnů odevzdat celkem 5 výtisků: 2 výtisky Národní knihovně, 1 výtisk Moravské zemské knihovně v Brně, Státní vědecké knihovně v Olomouci, 1 regionální povinný výtisk místně příslušné státní vědecké knihovně podle sídla vydavatele.

Právo p.v se dle zákona vztahuje na "neperiodické publikace - rozmnoženiny literárních, vědeckých a uměleckých děl určené k veřejnému šírení, které jsou vydávány jednorázově popř. nejvýše jednou za rok anebo po cástech i častěji - tvorí-li obsahově 1 celek". Podléhají mu tedy především knihy hudebniny a mapy, v prípadě audiálních dokumentů je to však sporné, neboť tyto nejsou výslovně v zákoně uvedeny a ze zkušenosti vyplývá, ze vydavatel obvykle odmítá p.v. poskytnout. Pro periodické dokumenty platí samostatný právní úprava (viz dále). V zákoně je výslovně uvedeno, na které dokumenty se zákon nevztahuje. Jde např. o rozmnoženiny audiovizuálních děl, bankovky, poštovní známky, plastické a nástenné mapy, globy, základní a tematická státní mapová díla, propagační materiály politických stran a hnutí, občanských sdruzení, nadací a církví.

V zákoně je dále nově daná povinnost vydavatele uvádět v neperiodické publikaci nekteré povinné údaje. Je stanovena pokuta za nesplnění této povinnosti, a dále pokuta za šírení publikace, která tyto údaje neobsahuje. Znamená to, ze se sankce vztahuje i na knihovny.

Vyhláška c. 252/1995 Sb.
Na zákon 35/1995 Sb. dále navazuje vyhláška Ministerstva kultury c. 252/95 Sb., která specifikuje regionální príslušnost SVK a dále jsou zde přesně uvedeny knihovny, kterým je nakladatel povinen přednostne nabídnout vydávané publikace ke koupi v rámci tzv. nabídkové povinnosti. Vyhláška i zákon stanoví, ze tato nabídka musí být ucinena písemne do 30 ti dnů od vydání.

Regionálně příslušnými knihovnami je 7 státních vědeckých knihoven - v Kladně, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Liberci, Hradci Králové a Ostravě. V prípadě SVK Ostrava je jejím spádovým územím témer celá oblast Moravy a Slezska. Důvodem je především automatický celostátní p.v. pro SVK Olomouc a MZK Brno. Ostrava je tak dalším významným místem uchovávání vycházející produkce, neboť ze statistik vyplývá, že na daném území působí cca 1/4 všech vydavatelu v ČR a vychází zde cca 1/3 celkové produkce neperiodických publikací.

Nabídková povinnost byla zavedena jako určitá kompenzace za ztrátu p.v. pro některé knihovny, v případe SVK ztráta celorepublikového ale zachování regionálního p.v. Má sloužit především k zajištení dostupnosti informací o vydávané produkci a aby nebyla ohroženo pokračování speciálně zaměrených knihovních fondu.

Nabídková povinnost platí dnes pro 19 velkých knihoven a institucí a fakticky ji dnes velká vetšina vetších nakladatelu plní prostrednictvím smlouvy uzavřené s týdeníkem Nové knihy, kde vychází samostatná príloha Knihy v prodeji. V roce 1998 mělo smlouvu uzavřeno cca 400 nakladatelů. Přestože z této smlouvy vyplývají i některé výhody (slevy inzerce apod.) zdaleka ne všichni nakladatelé mají smlouvu uzavřenu a následně ani neplní nabídkovou povinnost jinak.

Mezi 19 knihoven pro které platí nabídková povinnost patří:

1. Parlamentní knihovna v Praze, 2. STK v Praze, 3. Knihovna AV v Praze, 4. Národní lékarská knihovna v Praze, 5. Knihovna Národního muzea v Praze, 6. Knihovna VŠE v Praze, 7. Státní pedagogická knihovna Komenského v Praze, 8. Ústrední zemedelská a lesnická knihovna v Praze, 9. Knihovna Památníku národního písemnictví, 10. Slezské zemské muzeum - Knihovna Slezského ústavu v Opave, 11. Mestská knihovna v Praze, 12. Knihovna Kanceláre prezidenta republiky, 13.-19. SVK - Kladno, České Budějovice, Plzeň, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Ostrava.

Dalším zpusobem kompenzace za ztrátu p.v. je státní dotace na nákup knih - tzv. placený povinný výtisk. Z tohoto fondu napríklad SVK Hradec Králové nakoupila v roce 1997 4,5 tisíce titulu (= 45% celkového rocního prírustku). Skutečnost je však dnes taková, že tato dotace není dostatecná a nestala se standardní soucástí celkové dotace knihovnám a tedy není pevně do budoucna nijak zakotvená. Knihovny nespadající pod MK ji nedostávají vůbec. Z dotace vyplývá vedle toho pro knihovny i urcitá práce navíc - predevším administrativa spojená s cerpáním peněz na tyto publikace.

Význam práva povinného výtisku, dnešní situace a problémy Význam práva p.v. lze ukázat napríklad na poměru prírustku získaných jako p.v. v celkovém rocním prírustku. Napr. v SVK Olomouc je celkový rocní prírůstek tvořen p.v. z 60% (tzn. 12 000 jednotek). Naproti tomu v SVK Hradec Králové tvorí bezplatný p.v. - vztahující se dle nového zákona pouze na regionální publikace - pouze 5%.

I přes dvouletou platnost zákona dnes statistiky ukazují, ze 20-30% vydávané produkce není odevzdáváno a tedy bibliograficky zachyceno a uchováno. Přestože platí právo bránit se proti nesplnení povinnosti podáním návrhu na správní rízení s nakladatelem, nejsou dnes knihovnami ani okresními úrady vypracovány zpusoby vymáhání PV a uplatnování sankcí, zároveň knihovny nevyuzívají všech mozností pro vymáhání svých práv.

Mezi další problémy, které ve svém prohlášení shrnuje Ústrední knihovnická rada je i castá nemoznost zjistit informace o vydávané produkci díky neexistenci centrální evidence nakladatelů (novým zákonem zrušené) a díky malé pohotovosti a neúplnosti informačních systému o vydané produkci - České národní bibliografie, Books in Print. Je to i přesto, že je povinnost vytváret ČNB pro Národní knihovnu a dále povinnost vytvárení regionálních bibliografií pro SVK je dalšími právními předpisy stanovena.

Z toho vyplývají doporučení ÚKR, která se týkají především zlepšení evidence dokumentů v ČNB, zlepšení spolupráce mezi jednotlivými knihovnami i mezi knihovnami a dalšími podpůrnými institucemi (Svazem knihkupců a nakladatelů), důsledného uplatňování svého práva na p.v. a dále uplatňování sankcí při jeho nedodržení.

Díky novým právním úpravám a dnešní situaci je dnes obvykle (dle slov reditelky SVK Olomouc) vyčleněn pracovník, jehoz náplní je stálé sledování vycházející literatury podle dostupných pramenů a následné vymáhání p.v. Je nutná stálá kontrola, udržování kontaktů s nakladateli.

Přesto, jak vyplývá například ze slov ředitele SVK v Ústí nad Labem, není vše tak černé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Existují i nakladatelé, se kterými je možno se domluvit a z trvalé a dlouhodobé spolupráce pak vyplývá např. poskytování výtisků jejich produkce zdarma popř. s výhodným rabatem. Výhodné je např. nakupovat ve velkoskladech, kde lze získat výhodné slevy (az 25 %), další mozností je spolupráce s nekterými firmami, které by kupovaly některé zahraniční časopisy a po prostudování materiálu ve firme by je předaly knihovně.

Stále častěji je zde však nutnost rozhodovat se, co má prednost, co je pro knihovnu dulezitejší publikace. Vzhledem k tomu, ze knihovna má za úkol predevším zprístupnovat co nejvíce informací širokému okruhu verejnosti, prednost dostává především odborná literatura.

Různé pojímání práva povinného výtisku v některých dalších zemích

V jednotlivých zemích světa má právo p.v. různě dlouhou historii a i dnešní právní úpravy jsou v jednotlivých zemích odlišné.

Pro některé státy je p.v. způsob, na jehož podkladě vytvářejí národní bibliografii, neboť je tak zajištěn téměř úplný přehled vydané národní produkce (tak je tomu např. i mimo další funkce u nás). Zde je však nutno připomenout, že pojem národní produkce je pojímán v různých zemích odlišně. Další možností je spojení odevzdávání p.v. s registrací copyrightu - tedy spojitost s autorským právem (např. USA).

Jsou rozdíly mezi spojitostí práva p.v. s povinností a zodpovědností za uchování a zpřístupňování takto získané národní produkce (tato povinnost často není výslovně stanovena - např. ve Francii, Velké Británii).

Rozsah publikací, které je nutno odevzdávat, je opět v jednotlivých zemích specifikován s určitými odlišnostmi.

Totéž lze říci o sankcích za neodevzdání - od možnosti trestního postihu, přes vysoké peněžní částky jako pokuty (3000-10 000 franků ve Francii, 100 dolarů + dvojnásobek ceny knihy v USA) až po poměrně malé částky, většinou spojené s násobkem ceny knihy (Velká Británie - 5 liber + cena publikace). U nás je stanovena pokuta do výše 50 000,- Kč za neodevzdání p.v. a do 15 000,- Kč za nenabídnutí publikace.

Někde je zasílání p.v. osvobozeno od poštovních poplatků (Francie).

Určité odlišnosti má též odevzdávání vládních dokumentů - obvykle se odevzdávají speciální instituci (VB), existuje speciální nařízení či zákon (VB, USA). U nás existuje speciální zákon pro Sbírku zákonů.

Téměř všude je určitým způsobem zvlášť specifikováno právo na p.v. periodických publikací.

Mezinárodní instituce a povinný výtisk

Vzhledem k významnosti tohoto práva vydávají i některé nadnárodní instituce určitá doporučení a návrhy k jeho stanovení a přijímání v jednotlivých zemích. Patří sem např. Mezinárodní knihovnická asociace IFLA nebo orgány Evropy. I náš zákon z roku 1995 odpovídá a byl tvořen s ohledem na mezinárodním doporucením IFLA.

Z roku 1999 pochází předběžná verze Návrhu doporučení pro knihovnickou legislativu v Evropě vydaný Radou Evropy. Zde je pod názvem Ochrana knihovního dědictví uvedeno, že cíle zákona o p.v. by měly být následující: "vytváření národních sbírek pro účely ochrany, přenosu a vývoje národní kultury pro budoucí generace; zpracování a zveřejňování národní bibliografie; přístup k uchovávaným publikacím".

Zákon o p.v. by měl dále dle RE zahrnovat všechny druhy publikací; počet deponovaných exemplářů by měl být 3-5 - dle národních potřeb; za nesplnění povinnosti by měly být určeny finanční a jiné sankce. Je zde též uvedeno, že jako kompenzace za odevzdané výtisky má být určen poskytovatel komplexních a pohotových bibliografických služeb, který může popř. napomáhat zřízení archivů pro vydavatele.

Existuje téz např. mezinárodní program Univerzální dostupnosti publikací (UAP), aby každý stát zajistil neomezenou dostupnost vydané produkce jak svým obcanum, tak i ve vztahu k zahraničí. (V ČR jej však v soucasné dobe díky omezení práva p.v. posledními úpravami z roku 1995 nelze naplnit.)

Povinný výtisk periodik

Poněkud odlišná situace je v odevzdávání p.v. periodik. Specifikace tohoto typu dokumentu zákonem prichází az ve 20. století. U nás platila od roku 1964 vyhláška 140, dle které bylo právo p.v. periodických dokumentu přiznáno např. i knihovne AV a státním vědeckým knihovnám.

Tiskový zákon 46/2000 Sb

Schvalování tzv. Tiskového zákona, který mimo jiné upravuje i odevzdávání p.v. periodik, je záležitost nedávné minulosti a probíhá kolem nej stále mnoho debat a diskusí

Po dlouhých prípravách byl zákon schválen Poslaneckou sněmovnou v prosinci 1999. Tento návrh zákona senátoři vrátili Poslanecké sněmovne s pozměnovacími návrhy, které se týkaly predevším rozšíření práva p.v. (na podobnou úroveň jako v zákoně předchozím), nicméně Sněmovna zákon 21.2.2000 opět schválila v puvodním znění a s účinností ode dne schválení.

V současné době máme tedy nový tiskový zákon č. 46/2000 Sb. Vztahuje se na periodický tisk vydávaný nebo sírený na území České republiky, vyšlý nejméne dvakrát v kalendárním roce. Zákon se nevztahuje na Sbírku zákonu (pro ni platí zvláštní zákon c. 303/1999 Sb. o Sbírce zákonu), věstníky a úrední tiskoviny vydávané na základě zvláštního právního předpisu, ani na periodický tisk vydávaný výlucne pro vnitrní potřeby vydavatele. Evidenci periodického tisku vede Ministerstvo kultury.

V zákoně je stanoveno, že: "Vydavatel je povinen bezplatne na svuj náklad z každého vydání periodického tisku do sedmi dnu ode dne jeho vydání zajistit dodání stanoveného počtu výtisku." Vydavatel má povinnost odevzdat celkem 8 povinných výtisku, z nichz je 6 celostátních a 1 resp. 2 regionální - pro príslušnou SVK a Městskou knihovnu v Praze. Knihovny, kterým prísluší celostátní p.v. jsou:

Národní knihovna ČR - 2 výtisky, 1 výtisk obdrzí Moravská zemská knihovna, knihovna Národního muzea, Ministerstvo kultury ČR, Parlamentní knihovna. Pokud se jedná o tiskovinu pro nevidomé p.v. prísluší dále 1 výtisk Knihovne a tiskárne pro nevidomé K.E. Macana v Praze.

Za nesplnění povinnosti zákon stanoví pokutu az do výše 100 000 Kč.

Výhrady k novému zákonu
Hlavní výhrady k stávajícímu zákonu, vyjádřené napr. Ústřední knihovnickou radou se týkají především omezení práva p.v. periodických publikací pro SVK. Dle ÚKR je to v rozporu jednak s právem na všeobecnou dostupnost publikovaných informací ve smyslu ustanovení Listiny základních práv a svobod, dále se základním posláním SVK - jako institucí v prvé řade informacních a vzdělávacích, kde jsou periodické tiskoviny nejvyužívanejším zdrojem informací, který dosud nelze nahradit. V některých prípadech knihovny vytvárejí i významné konzervační sbírky (napr. sbírka bohemikálních novin a časopisu KNM, která je uznávaná za nejvetší na celém území ČR).

SVK veškerou periodickou tiskovou produkci po titulech a rocnících kompletují, vázou a ukládají ve svých knihovních fondech. Tuto činnost zádné jiné instituce v regionech v tak komplexní podobě neprovádejí.

Státních vedeckých knihoven se již dríve velmi dotkla ztráta p.v. neperiodických publikací, odejmutí i periodických publikací ohrožuje jejich celkovou informační funkci.

Proti tomu stojí tvrzení vydavatelu, že povinné výtisky jsou zásahem do soukromého práva hospodařit svým majetkem.

Díky nedostatku financí je jen málo dalších mozností, jak získávat úplnou produkci periodik (i neperiodických publikací) jinak. Dnes sice mnoho vydavatelu dodává publikace do knihoven dobrovolně, to však ješte nezaručuje totéž do budoucna.

Závěr

Nové zákony pro odevzdávání p.v. vnesly do této oblasti jiste více světla a porádku nez zde do té doby bylo. Vhodné bylo přiblížit doporučením mezinárodních knihovnických i dalších organizací. Presto, především vzhledem k stálému nedostatku finančních prostředku v této neziskové oblasti, se mnohé knihovny musely a musí i nyní (neboť nový tiskový zákon je na světě zatím krátce) s novým stavem někdy obtížně smiřovat a hledat nové akvizicní možnosti, věnovat více pozornosti vydávané produkci, udržovat kontakty s vydavateli. Casto to však znamená i omezení nabídky publikací v knihovně a tak omezení mozností poskytovat informace. Ne všechny knihovny však mohou nabídnout náhradu - např. v podobě internetových služeb, které jsou zatím nepříliš rozšírené.

Proto se nekteré profesní knihovnické organizace snazí svými připomínkami a návrhy soucasné úpravy ješte ovlivnit, ci apelovat na samotné vydavatele a knihovny.

Jde hlavně o pokracování v uchování národního kulturního dědictví a o naplnění práva na svobodný přístup k informacím, ke kterým povinný výtisk významně přispívá.

Použité zdroje:

1. CEJPEK, J.- HLAVÁČEK, I. - KNEIDL,P. Dějiny knihoven a knihovnictví v Českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. Karolinum, Praha 1996.

2. Knihovny současnosti ´98 : sborník ze 6. konference konané ve dnech 20.-22. října 1998 v Seči u Chrudimi. Sdružení knihoven ČR, Brno 1998.

3. Návrh doporučení pro knihovnickou legislativu v Evropě. Národní knihovna, 1999, roč. 10, č. 4, s. 198-199.

4. PILAŔ, Jindřich. Povinný výtisk : přehledová studie. Národní knihovna, 1994, roč. 5, č. 5, s. 325-327.

5. STRAKOVÁ, Eva. Povinný výtisk nově. Národní knihovna , 1995, roč. 6, č. 3, s. 107-108

6. VLASÁKOVÁ, Blanka. Trh informačních pramenů (TIP) : Sylabus. VOŠIS, Praha 1998.

Internetové zdroje:

1. ČTK. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon). [www dokument]. [cit. 31.5. 2000] dostupný z: http://www.ceskenoviny.cz/il1/zpravy/zakon-tiskovy.html

2. RICHTER, V. a kol. Koncepce podmínek pro rozvoj kultury : oblast knihovnictví. Ústřední knihovnická rada, 24. 3. 1998 [cit. 31.5. 2000]. [www dokument] dostupný z: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/koncepce_podminek_pro_rozvoj_kultury.htm

3. ROĆEK, F. Česká knihovna hledá mecenáše. Britské listy, 1999. č. 5. [www dokument] 24.5.1999. [cit. 31.5. 2000] dostupný z: http://blisty.internet.cz/9905/19990524g.html

4. SEDLÁČKOVÁ, B. Strategie akviziční politiky ve Státní vědecké knihovně v Olomouci [www dokument]. [cit. 31.5. 2000] dostupný z: http://www.svkol.cz/refer001.htm

5. Státní vědecká knihovna v Olomouci. Z historie knihovny : pojednání. ). [www dokument]. [cit. 31.5. 2000] dostupný z: http://www.svkol.cz/histor02.htm

6. Ústřední knihovnická rada. Snaha UKR i SKIP je zachování povinného výtisku SVK (k tiskovému zákonu) : stanovisko ÚKR tiskovému zákonu. [www dokument]. [cit. 31.5. 2000] dostupný z: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/doporuceni_ukr_k_aplikaci_zakona.htm

Právní předpisy zveřejněné ve sbírce zákonů:

1. Zákon o neperiodických publikacích č. 37/1995 Sb.

2. Vyhláška Ministerstva kultury č. 252/1995 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 37/1995 Sb.

3. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon) č. 46/2000 Sb.

4. Zákon o Sbírce zákonů č. 303/1999