Absurdní drama a existencionalismus
Albert Camus – Cizinec uprostřed mlčícího světa

Ondřej Stupal, seminární práce na předmět Filosofie, Vyšší odborná škola informačních služeb v Praze, leden 2001.

Po nesmírně obtížném filosofickém jazyku Martina Heideggera zásadně nepoužívajícího jakýchkoliv příkladů ve svém díle, navazuje na jeho myšlenky francouzský existencionalismus a užívá naprosto opačných metod. K demonstraci svých myšlenek volí francouzští existencionalisté pro svá díla podobu románů či divadelních her. Chtějí se tímto způsobem přiblížit co nejblíže k lidské existenci, dostat se do jejího těsnějšího kontaktu, kterého podle jejich názoru abstraktní filosofické dílo není schopno. Stejných prostředků užívá i Albert Camus, který se ovšem vždy označení za existencionalistu bránil a sám proti existencionalismu vystupoval a rozešel se ve zlém s jeho čelními představiteli. Nicméně jeho těsné semknutí s tímto myšlenkovým směrem je zřejmé.

Život je absurdní. Camus stanovil tuto kategorii, ale nechápe ji jako závěr, jak až do té doby pokládána byla, ale jako výchozí bod. Na jeho základně se mu jeví jen jediný opravdu závažný filosofický problém a tím je sebevražda; „rozhodnutí, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, to znamená zodpovědět základní filosofickou otázku." Nezaobírá se sebevraždou jako sociálním jevem. „Červ je v srdci člověka", zde je třeba začít hledat odpověď na otázku absurdna, ale Camus rovnou varuje: začít myslet znamená začít být užírán.

Na tomto místě bych rád přiblížil, co je mou snahou v této práci. Již výše jsem se zmínil o důležité pozici, jež má „krásné písemnictví" v díle francouzských existencionalistů. Skromnou ambicí je pak podívat se blíže na dílo Camuse a pokusit se o paraely, jakési vytyčení mostů mezi jeho stěžejní novelou Cizinec, demonstrací absurdna v próze, a jeho filosoficko teoretickými pracemi.

Zrození absurdna a absurdní zdi

Primárně se nám otevírá absurdita v nějakém pocitu. Najednou je přerušen řetěz každodenních gest, v mysli se ohlásí prázdnota světa a pak „se kulisy zbortí. Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo „proč" a začíná ono znechucení poznamenané údivem……Znechucení začíná na konci činů mechanického života."

Stejným životem žije i hlavní hrdina novely Cizinec Meursault. On už však došel do bodu křivky, kterým je třeba projít. Onoho bodu, „kdy se člověk definuje ve vztahu k čase a zaujme v něm své místo." Meursault už se zeptal proč a rozhodl se být sám sebou. Do toho se samozřejmě málo komu bude chtít. Je daleko pohodlnější nasadit si klapky na oči a hrát dál svou roli v životě. Je nesmírně těžké být sám sebou, „být tím, v co věřím." Mým skromným pohledem a i přes mou velice chabou znalost dějin myšlení lidstva se mi toto jeví jako opravdu závažný problém. V žádném případě nechci být soudcem, když řeknu, že před námi defilují velcí duchové, kteří stvořili pozoruhodná díla, ale dokonce ani jejich vlastní život nebyl vůbec stvrzením platnosti jejich myšlenek a podle Nietzscheho má přeci filosof hlavně kázat vlastním příkladem. Praxe na hony vzdálená jejich toliko vznešené teorii. Svádělo by to k nařknutí člověka z neupřímnosti a nízkosti, to by však mohla být pravda jen poloviční, či dokonce křivda. Co když jen skutečné poznání není možné a člověk může jen „vyčíslit zdání a vycítit ovzduší." To není nepoctivé, když tváří v tvář vesmíru toužíme po jasnosti. Camus to pokládá za požadavek zcela legitimní a pro člověka a jeho podstatu přirozený. Nesmíme se však potom divit, když při snaze po pochopení dochází k redukci světa na lidskou dimenzi, k vtisknutí mu vlastní pečeti. Camus vidí nekonečný rozpor mezi tím, co si myslíme, že víme, a tím, co skutečně víme. „Díky tomu žijeme s myšlenkami, které převrací náš život, pokud bychom je skutečně sdíleli. Tváří v tvář tomuto nesmírně spletitému rozporu ducha si plně uvědomujeme, jaká vzdálenost nás dělí od našich vlastních výtvorů….Nelze doufat, že se nám kdy podaří obnovit onen důvěrně známy a klidný povrch, který by vnesl do srdce klid. Po tolika stoletích hledání, po ustoupení myslitelů dobře víme, že to plně platí pro veškeré naše poznání." O kom a o čem mohu skutečně prohlásit „To znám!", ptá se Camus. Jediné, co lze pak o světě říct je, že existuje, ostatní jsou jen smyšlenky a konstrukce. Člověk se tedy intelektuálně pohybuje jen mezi určitými hranicemi, které jsou pevně vymezeny. Stojí obklopen „absurdními zdmi", které tyto hranice tvoří, ale za něž však nevidí – může si pouze vytvořit představu o těchto zdech, víc nic. Absurdní je právě ta konfrontace mezi racionálnem a zoufalou touhou po poznání, která se nalézá hluboko uvnitř člověka. Kdyby člověk mohl jedinkrát říci: „Je to jasné." všechno by bylo zachráněno, tvrdí Camus. „Absurdno se rodí z tohoto rozporu mezi lidským voláním a nerozumným mlčením světa."

Cizinec ve vesmíru zbaveného iluzí a světla

Co s touto neutěšenou situací? Můžeme tragiku nebrat vážně, ale nakonec tento způsob jednání nad námi stejně vynese soud. Je tedy sebevražda řešením? Ne, protože to by byl únik, který není možný, nelze přeskakovat život. Absurdno neexistuje samo o sobě. Absurdno je neustávající konfrontací, nenalezneme jej ani mimo ducha, ani mimo svět, nýbrž tvoří pouto, které oba spojuje. Zde Camus vede nesmiřitelnou bitvu s celou filosofií existence.

Z existencionálních filosofů byl Camusovi nejblíže dánský filosof Soren Kierkegaard, který nejen, že pojem absurdna objevil, ale také jej žil. Camus však jeho pojetí absurdna přeinterpretoval. Vyčítá Kierkegaardovi, že se při boji s absurdnem ve světě dopouští „skoku" do víry, do transcendentna a vyhýbá se tak břemeni bytí absurdna. Navrací se ke křesťanství, hrůze svého dětství, a přisvojuje si „výkřik naděje křesťanů, že smrt není konec všeho." To je pro Camuse zrada na pravdě absurdna. Úplná absurdní pravda je tak naprosto popřena. Jestliže se člověk přikloní k absurdnímu bohu, vraždí tím ve jménu Boha Já-samo. Hříchem je vše, co vzdaluje od Boha a absurdno nevede k Bohu. Absurdno je totiž hříchem bez Boha. Stejně tak Mearsault odmítá učinit tento skok a ani nechápe o čem soudce mluví, když mu při výslechu ukazuje krucifix a chce po něm, aby se „odevzdal do Jeho ochrany." To je pro Mearsaulta naprosto nepřijatelné a to i v situaci, ve které se nachází a kdy si svou zatvrzelostí může jedině ublížit. Neboť „hledat pravdivě neznamená hledat žádoucí. Pokud by bylo možné uniknout úzkostné otázce „Co jiného by byl život?", jedině tím, že bychom se jako osel živili těšínskými jablíčky, pak absurdní duch raději přijme bez zachvění Kierkegaardovu odpověď, než aby se smířil se lží."

Je potřeba se zatvrdit, radí Camus, protože dějiny netrpí nedostatkem náboženství ani proroků. Na absurdním člověku se žádá, aby provedl ten skok. Jenže absurdní člověk se cítí nevinný a nabídka nesmrtelného života zdá se mu být malicherná. Tato nevinnost dovoluje všechno. Na sobě pak žádá žít výhradně s tím, co zná, přizpůsobit se tomu, co je a nepřipustit do svého života zásah ničeho, co není jisté. Pak „se mu dostává odpovědi, že nic není jisté. Ale alespoň to je jistota."

Nyní se můžeme vrátit k sebevraždě. Otázka už nestojí zda život musí mít smysl, aby ho bylo možno žít, ale naopak absurdno nám ukazuje, že ho lze žít mnohem lépe, když smyslu nemá. Žít znamená nechat žít absurdno a to především znamená se na ně podívat. Tady Camus vyhlašuje vzpouru jako postoj. Sebevražda je však pravým opakem vzpoury, protože je přijetím vlastního omezení. Kdežto vzpoura dává životu cenu. Teď se budeme moci blíže podívat na revoltu a na přijetí absurdna.

Již jsem vyjádřil mínění, že Mearsault si otázku „proč" položil. Je plně smířen s tím, že žije v absurdním světě. V první polovině knihy se nás Camus snaží uvést do tohoto Mearsaultova světa. Už první věty celé knihy nás nešetří: „Dnes umřela maminka. Možná taky už včera, zatím to není jasné." Soustředí se na strohý popis událostí a ačkoli jde o situaci, kde by člověk očekával emoční náboj, Camus se byť jeho naznačení vyhýbá. Do duševního světa svých hrdinů nás nenechá nahlédnout již vůbec. Matčin pohřeb je líčen jako jen další horký alžírský den, jakých je během roku spousty, výjimečný snad jen tím, že by Mearsault měl být jinak v práci a musel si vzít dovolenou. Když se ho Marie, jeho děvče, ptá, zda ji miluje, tak ji odpovídá, že je to bezvýznamné, ale že se mu zdá, že ne. To, že dal maminku do ústavu pro staré lidi, Mearsault vysvětluje svému okolí tak, že si beztak už dlouho spolu neměli o čem povídat a samotné jí byla dlouhá chvíle. Ano, Mearsault je člověk obrněný lhostejností, člověk, který našel „víno absurdna a chléb lhostejnosti jímž krmí svou velikost". „Absurdní člověk jí tento chléb a stává se tak odolným proti budoucnosti, plánům, zájmům všedního dne, hierarchickým rozdílům mezi lidmi a dokonce i umírání druhých i vlastní smrti. Takovou lhostejností krmí absurdní člověk svoji velikost, aby se nevyhýbal nesmyslné skutečnosti sebevraždou nebo životní lží." Tento přístup k životu vyžaduje revoltu a ta se nikdy neobejde bez následků. I Mearsault je souzen jako každý správný absurdní hrdina. Druhou část knihy Cizinec tvoří soudní proces s Mearsaultem po té, co zastřelí na pláži arabského mladíka. Podobně jako K. v Kavkově procesu je obviněn a vlastně vůbec netuší za co, i Camus využívá prostředí lidské spravedlnosti k vykreslení absurdna. Mearsault si je vědom zločinu, který spáchal, ale odmítá přistoupit na pravidla hry, která se před ním odehrává. A tak v procesu, který měl být o vraždě člověka se jen neustále omílá, jak je necitlivý, protože neplakal matce na pohřbu, o což se žaloba stále opírá. I tento proces se pak stává Mearsaultovi lhostejným. Sleduje ho, jako by se před ním odehrával jen špatný němý film, kde je souzen nějaký jiný, cizí člověk. Mearsaltovi vlastně ani nelze pomoct. Dveře „normálního" života se mu zavírají. Lidská spravedlnost jednoduše není stvořena pro takové lidi, jako je on. Ani jeho právník není schopen pochopit jeho způsob uvažování, neví jak jej hájit a je nucen také přistoupit na irelevantní hru o citlivého či necitlivého Mearsaulta. Tady zas na chvíli ponecháme Mearsaulta svému osudu a pokusíme se definovat roli absurdních hrdinů v absurdním světě.

Mýtus o Sisyfovi

Dostojevskij ve své knize Zápisky z mrtvého domu píše, že vůbec nejhorším trestem pro odsouzené vězně je nesmyslná a zbytečná práce, která je jim v kriminále ukládána. Podle mýtů je nesmyslná práce člověka trestem bohů. Jedním z takto potrestaných byl i Sisyfos, podle Homéra nesmírně moudrý a uvážlivý smrtelník, který byl vlastně potrestán za svůj lehkovážný postoj k bohům. Zeus jednou unesl Asópovu dceru Aigínu. Asóp, říční bůh, si o zmizení dcery postěžoval Sisyfovi a ten mu řekl, že když dodá korinthské pevnosti vodu, že mu poví, kdo jeho dceru unesl. Sisyfos také jednou spoutal smrt, kterou musel z okovů osvobodit až bůh války. Sisyfos byl uvržen za trest do podsvětí. Uprosil Plúta, aby ho propustil na chvíli na zemi, aby mohl potrestat svou ženu, která neuposlechla jeho příkazu a posílala za ním do Hádu pohřební oběti. Na zemi však přemohla Sisyfa jeho láska k životu a on tu pobýval ještě dlouhá léta navzdory bohům, dokud ho Hermés násilím nezavlekl zpět do podsvětí, kde už na něj čekal jeho věčný trest. Sisyfos musí valit obrovský balvan do kopce, zdolávat v potu tváře příkrý sráz, aby jakmile dosáhne jeho vrcholu, se balvan svalil dolů z kopce do údolí. A tak pořád dokola, dnes a denně, celý rok, život, navěky.

Pro Camuse je Sisyfos klasickým absurdním hrdinou a to „jak pro své vášně, tak pro svá muka." Jeho pohrdání bohy a zaujetí pro život mu vynesly zatracení. Camuse zajímá na mýtu o Sisyfovi právě ten moment návratu, přestávky. Ona chvíle, kdy Sisyfos s „tváří jež se lopotí s kameny a jež se sama stala kamenem" sestupuje do údolí těžkým, ale vyrovnaným krokem vstříc svému absurdnímu osudu, svému utrpení. Prožívá si svou „hodinu vědomí", jde a ví, zná plný rozsah svého údělu, je bezmocný a vzbouřený. Stává se silnějším než balvan, v každém okamžiku svého osudu je nadřazen bohům, kteří tento trest na něj uložili. „Jasnozřivost, které měla být jeho utrpením, zároveň dovršuje jeho vítězství. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním. Vyhání tak ze světa bohy, kteří do něj vstoupili s nespokojeností a se zálibou ve zbytečných bolestech. Tato slova činí z osudu lidskou záležitost, kterou musí vyřešit lidé." V tom Camus spatřuje Sisyfovu radost. Jeho osud, ať už je jakýkoliv, mu plně patří. Jeho balvan je jeho věcí. A tak absurdní člověk na otázku „proč?" odpovídá „ano".

I Mearsault si tak odpovídá. Nesnaží se vzpírat svému absurdnímu údělu. Nebrání se mu za cenu, aby se prohřešil. Nežádá o spravedlnost, protože ví, že na tom nezáleží, že by to bylo beztak zbytečné. Je smířen s tím, že si pro něj brzy přijde smrt, je smířen s rozsudkem smrti, jenž byl nad ním vynesen. Jde si dolů pro svůj balvan. Kruh se nám uzavírá.

Odpovíme-li si ano, naše úsilí už neustane. Stáváme se pány svého života. „Opouštíme Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždycky nachází své břímě. Avšak Sisyfos nám vštěpuje vyšší věrnost, jež popírá bohy a zvedá balvany. I on soudí, že vše je v pořádku. Ten vesmír, jenž napříště nemá žádného pána, mu nepřipadá ani neplodný, ani marný. Každé zrnko toho kamene, každý nerostný záblesk hory zahlcené nocí samy o sobě vytvářejí nějaký svět. Samo snažení dostat se na vrchol stačí zaplnit lidské srdce. Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten."

Člověk revoltující

Ačkoli Člověk revoltující je námětem jiné Camusovo prozaické práce než Cizinec, a to sice románu Mor, pokusím se postoj revolty aplikovat již na Cizince. Není to zas až takový problém, protože postoj revolty se Camusovi rýsuje už zde a je to zároveň i nutné, protože bych rád, aby se nám kruh plně uzavřel.

To, co Camus nazývá v Mýtu o Sisyfovi vzpourou, rozpracovává v díle Člověk revoltující a přidává tomu nový rozměr, další, mnohem širší, význam. Revolta se rodí při pohledu na nesmyslnost světa, v tváří tvář nepochopitelně nespravedlivému světu. Už však není jen zcela osobním odmítnutím, obranou proti „skoku", ale všeobecnou vzpourou.

Nás ale bude zajímat vzpoura proti „skoku". Ne lidská svoboda, ale svoboda jedince. Za Mearsaultem přichází do cely smrti duchovní, aby ho těsně před smrtí usmířil s Bohem a říká: „Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu se za vás modlit." Mearsault se vzbouří, v té chvíli jako by v něm všechno prasklo. Má už toho dost a chce vypořádání. „Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil." Mearsault odmítá udělat tento „skok" do nekonečna Boží milosti. Chce vědět zda může žít s tím, co ví, a pouze s tím. „Vypadá tak sebejistě a přece jeho jistota nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si jist, jestli je na živu, vždyť žije jako mrtvý. Mearsault odmítá pro všemohoucího Boha obětovat sám sebe, své já. Buď je člověk svobodný a za zlo odpovědný; potom neexistuje všemohoucí Bůh. Nebo lidská svoboda neexistuje; potom je za zlo odpovědný dobrý Bůh. „Já třeba vypadám, jako bych měl prázdné ruce. Ale se sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. To se rozumí, mám jen tohle. Ale alespoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Mearsault pokračuje a ještě víc si ukrojí z „chleba lhostejnosti", vzpřímí se na cestě ke svému balvanu. „Co je mi do smrtí jiných, do lásky k nějaké matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudu, který se zvolí."

Přihne si z „vína absurdna". „Kde kdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou souzeni. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu."

To je vzpoura. Neochota prohřešit se sám sobě. Ochota podívat se absurdnu do tváře. Mearsault sestoupí ke svému balvanu a nic nechce míň, než slitování se svým osudem. Koneckonců je to jeho život a nikomu a ničemu ho nedá. I když mu ho sami vezmou, on na kolena neklesne. Už dorazil na úpatí hory, bere balvan a valí jej do kopce. Kruh se uzavřel.

Camusovi samotnému se jeho dílo jevilo ve třech rovinách. „Nejdříve jsem chtěl vyjádřit negaci. Ve třech podobách. Románové: to byl Cizinec (L´étranger). Dramatické: Caligula, Nedorozumění (Le malentendu). Ideologické: Mýtus o Sisyfovi (Le mythe de Sisyphe). Pozitivnost se mi rovněž jevila ve třech rovinách. Románové: Mor (La peste). Dramatické: Stav obležení (L´état de sičge), Spravedliví (Les justes). Ideologické: Člověk revoltující (L´homme révolté). A začínala se mi rýsovat třetí vrstva, soustředěná na téma lásky."

4. ledna 1960 zahynul Camus při autonehodě. Osobně bych byl velice zvědavý, jak by se byl tento autor absurdna vyrovnal s láskou. Téma je to možná ještě obtížnější, než všechny sebevraždy a absurdity světa. Jednu věc bych však pokládal za téměř jistou a pro její charakterizaci použil větu samotného Camuse: „Chtěl jsem povědět pravdu, aniž bych zůstal velkorysý."

Seznam použité literatury:

Camus, Albert: Cizinec. Praha: Odeon, nakladatelství krásné literatury, 1988
Camus, Albert: Mýtus o Sisyfovi. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995
Camus Albert: Člověk revoltující. Praha: Český spisovatel, edice Orientace, 1995
Janke, Wofgang: Filosofie existence. Praha: Mladá fronta, edice Souvislosti, 1994
Neff, Vladimír: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgiás. Praha: Mladá fronta, 1993